NITRA - MVP 10.6.2012

Bože jak jsem mohla! Tak s těmito slovy jsem se v brzké ráno, o půl čtvrté budila po asi tříhodinovém spánku… V sobotu jsem trávila na rodinné svatbě a zamáčkla slzu nad tím, jak krásný jsme měli „náš den“ kdysi s manželem….nápad druhý dne po svatbě vyrazit na výstavu a ještě k tomu do daleké Nitry jsem vymyslela asi ve chvíli mdlejšího rozumu. J Každopádně jediné, co mě přimělo opravdu se ráno vykodrcat z postele byla vize setkání s kamarády, kdyby jich nebylo, otočila bych bok a případné konkurenci přenechala vítězství bez boje a měla to jak se říká na háku… manželovi jsem řekla, že se mu „nahlásím“, že jsem dobře dojela „až se probudím“ s tím, že nevím, kdy to bude J
No jak jinak, než že jsem samozřejmě vstávání ve výsledku nelitovala. Nitra nás sice přivítala proudy deště a nově dokončeným obchvatem, který nás na chvíli zmátl, ale čekaly na nás jako vždy prostorné kruhy a i místo kolem nich se dalo slušné vydobýt. Paní rozhodčí z Polska posuzovala svižně, i přesto jsme ale šli na řadu až po obědě, což kupodivu velmi rychle uteklo, palačinka, párečky, lidé obdivující krysaříky i známí kamarádi, kteří se jen přišli zastavit, tomu výrazně napomohli. Krysaříků nebylo přihlášeno mnoho, přesto Colin, Eliot i Enie měli ve třídách své konkurenty a tak mohlo být posuzování alespoň trošku „sportovně napínavé“. U všech našich psů, včetně Franklina a Nikity paní rozhodčí velmi ocenila prostorný dynamický pohyb. Při posuzování Nikity se jen s úsměvem v dobrém podivila, jak „toto“ mohlo lovit krysy. Na to jsem jí jen odpověděla, že setkání s tímto naším drahouškem málem nepřežila jedna z našich japonských křepelek… útok provedl rychlostí blesku bez zaváhání J
Bláhový je vystavovatel, který má pocit, že „musí vyhrát“, nebo ten, který nedokáže přát výhru i jinému psu. Výstavy jsou svým způsobem sport s mnoha aspekty od kondice psa, jeho kvality, přes jeho předvedení a projev, až po profesionální vystupování jeho doprovodu…., kdo dokáže nejlépe skloubit to vše, má šanci občas i zvítězit… Vzhledem k tomu jak paní rozhodčí posuzovala naše psy a především pohyb a horní i dolní linie oceňovala spolu s výbornými hlavami, byla jsem zvědavá, jak dopadne naše Enie se svojí konkurentkou ve třídě šampionů. Byla to situace, kdy bych se neurazila, kdyby zvítězila konkurence, protože byla kvalitní, navíc Enie vyhrát nepotřebovala, vše má již splněno, jen ji výstavy baví, tak proč jí to nedopřát... Enie se předvedla zvesela a na stole stála s mojí minimální podporou jako starý výstavní matador, stejně tak ve statice na zemi, fenečka konkurenční tolik happy nebyla, ale podala také standardní výkon. Její majitelka ale s rozhodčí zapředla sáhodlouhý hovor spočívající v objasňování toho co „je a není standardní, způsobu posuzování krysaříků apod.“ Poté si paní rozhodčí postavila obě feny vedle sebe a působila na mě opravdu nerozhodným a zmateným dojmem…po pronesení věty „tak vezmeme tu černou no, když ta vaše (Enie) chodí předníma nohama jako pinč a krysařík se má lišit od toye“…., toto odůvodnění jsem nepochopila vzhledem k tomu, že asi pět minut předem se rozhodčí nad pohybem Enie rozplývala. Nezbývá mi tedy než se domnívat, že rozhovor s konkurenční vystavovatelkou měl vliv na další posuzování a to i o titul BOB. Tatáž vystavovatelka po jeho obdržení opět rozhodčí vyhledala a začala se jí ptát jaký má standard plemene, že jí pošle aktuální apod. ( že by ČMKU neměla aktuální standart k dispozici, aby jej poskytovala rozhodčím?). Starší paní rozhodčí byla evidentně zmatená a zaskočená. Jak už jsem psala výše, není podstatné, zda vyhraje jiné zvíře než to „moje“, pokud jej porazí zvíře slušné, jako v tomto případě, ale jde o to jakým způsobem. Tedy nejde o to „že“ ale opět a jako v mnoha jiných věcech o to „jak“!
Zcela obecně - klavírovat rozhodčímu do posuzování je vystavovatelsky neprofesionální nehoráznost neslučující se s fair play. Faktem je, že obrany asi proti tomuto není, možná protest, ale k čemu by byl…pokud vítězství s takovým puncem vystavovatele těší, nezbývá mu než pogratulovat, protože na to musí „mít žaludek“, jehož já tedy a jsem za to ráda,  nejsem vlastníkem. Druhou stranou mince je to, že jsou rozhodčí, kteří by takové chování zarazili.

Ve výsledku ale, jelikož jsme měli tak pohodovou náladu ze společného setkání s kamarády, tak nám ho ani takový úlet nemohl pokazit. Po posuzování, vyřízení papírových formalit a posledním nákupu maličkostí jsme strávili relaxační půlhodinku v už prázdném kruhu, kde mohli psi do sytosti blbnout s balonkem. Ani se mi nechtělo zvedat na dlouhou a bohužel skoro celou propršenou cestu domů. Ještě že mě Zuzka celou dobu bavila, únava už byla znát…. Skóre víkendu pro Jongalíky ale vůbec není zlé – tři splněné šampionáty, jeden před dokončením a to mi ještě v sobotu přiletěla milá zpráva od Empathie – Patinky, že vyhrála Memoriál paní Mulačové pro krysaříky na krajské výstavě v Rokycanech. Páníčkové, děkuju vám!!!

Pro ty, kteří by po přečtení nabyli dojmu, že výstavy jsou jedna velká nespravedlnost mám ujištění, že i výstavy, jako jakoukoliv jinou činnost dělají „jen lidé“ a tak je možné se s „lidskostí“ setkat ve všech podobách a rozhodně kvůli takové malé kapce v moři o které jsem psala výše by nebylo spravedlivé házet vše do jednoho pytle. Jen zkrátka ti, pro které jsou výstavy opravdu jen zábavou a sportem, mají to štěstí, že jsou oproštěni od toho, že by se „hroutili“ když nevyhrají…. vždyť „vo co go“ …o zdraví ne, takže o nic… J